Winter Masters of Rock 2013: další „poprvé“ na scéně…

MORWinterI po více než šesti letech se mi v živé paměti drží obrazy a vzpomínky na mou první účast letního Masters of Rock; kaleidoskop černě, louky pobité stanovými přístřešky, všudypřítomné davy lidí. Návdavkem k tomu pestrá paleta živé produkce – s příchutí tropů či letních bouřek. Nostalgická struna hraje prim v retrospektivním hodnocení všech ročníků Masters, které jsem od těch dob absolvoval. Ten první byl zkrátka nejlepší. Troška z tehdejších pocitů ve mně vzkypěla i při vstupu do areálu zimní verze jednoho z největší hudebních festivalů u nás…

Ač halu Euronics obestíral diktát nastupující zimy, interiér samotný byl pro návštěvníka prostředím takřka ideálním. Téměř pokojová teplota a dobrá viditelnost po většinu akce, k tomu vcelku přívětivé fronty na občerstvení a možnost sezení či sledování vystupujících z ochozu, lemujícího halu. Prvním účinkujícím se po náhlém odstoupení Tellus Requiem stal kytarista Daniel Krob, jehož vystoupení mne z časových důvodů minulo. První skupinou, kterou jsem viděl, tak byli finští Medeia, kteří se i navzdory brzkému hracímu času do svého hraní položili s obdivným úsilím. Jejich produkce, postavená na melodiích vmezeřených mezi metalcorové party, mohla být klidně brána jako ukázka toho, čím měl být zbytek dne vyplněn.

Brzké odpoledne ozdobili svými kreacemi, ne nepodobnými tvorbě předchozí formace, američtí Starkill. Narozdíl od Medeia byly ale jejich klávesové pasáže poměrně dobře čitelné, paradoxně možná právě proto, že byly pouštěny ze samplů. Typicky americký sound nechal kvartet ve své domovině – jejich hudba se nesla v mixu symfonických nástrojů, metalové řezničiny, okořeněném troškou progresivity. Vzhledem k jejich nedávnému debutu na scéně jde o úctyhodný výkon, jak v oblasti skladatelské, tak pódiové; bez obav se vsadím, že o této skupině ještě uslyšíme.

Svou premiéru si u nás odbyla holandská formace REVAMP – tím splatili více než dvouletý dluh, kdy u nás svou zastávku kvůli syndromu vyhoření, které postihlo zpěvačku Floor Jansen. Od té doby pozvedla jmenovaná ve světě tvrdé hudby své renomé o několik tříd výše; krom stvrzení její pěvecké role v řadách Nightwish vydala právě s REVAMP podařené druhé album, které také tvořilo páteř jejich vystoupení. Stačilo několik minut a zpočátku chladné publikum viditělně pookřálo – kdo čekal „symfónije“ míšené s lacinými popovými popěvky, ten se dost přepočítal. Kytarové riffování, bicí s kulometnými přechody („On the Sideline“, „Disdain“) a do toho neuvěřitelné pěvecké polohy; dobrou polovinu skladeb ozdobila Floor svým growlingem, ze kterého bez sebemenších potíží přecházela do operních pasáží („Misery’s No Crime“). Ostatně, zimní Masters of Rock je „zatvrzelejším“ bratrem letní verze a na letošním ročínku se nenašla kapela, která by nedisponovala alespoň jedním zpěvákem s patřičně drásavým rejstříkem.

Zatímco Nizozemci propojení světa lehkých melodií a agresivních riffů načrtli, Soilwork přetavili tuto fúzi v organické, fungující propojení. V očekávání vystoupení se pod pódiem městnaly metaluchtivé davy a skandováním jména nadcházejícího uskupení si krátily chvíle. Úměrně postupujícímu času narůstal i počet kuřáků, kteří si svůj zlozvyk nedokázali odpustit, v porovnání s jinými koncerty však kvalita ovzduší nijak zásadně neutrpěla. Ač seveřané propagují (stále) čerstvou studiovku „The Living Infinite“, těžiště vystoupení leželo v dávnějších dobách. Přesto i těch několik skladeb z novinky („This Momentary Bliss“, „Parasite Blues“) působilo v kontextu svých starších sourozenců přirozeně a zejména „Tongue“ ukázala, že sázka na melodičtější notu není mezi ostrým riffováním chybou. Naživo jsou Soilwork šlapajícím, sehraným mechanismem, který svou rytmikou přenese člověka do stavů ne nepodobných šamanskému deliriu. Mimochodem, atmosférou jejich vystoupení se nechala unést i již zmíněná Floor Jansen, která pod pódiem tvořila roztodivné variace headbangingu.

Podobný vývoj jako Soilwork má za sebou i kapela, která se v posledních letech stala v našich končinách ustálenou koncertní jistotou. Amorphis chytili s „novým“ frontmanem ve svých řadách ne druhý, ale třetí dech – aktuální „The Circle“ je pátým albem za posledních osm let. Nevím, jak moc relevantní je poplatnost přísloví „do třetice všeho dobrého“, ale pro mě bylo jejich vystoupení – třetí, které jsem viděl – zdaleka tím nejlepším. Vedle nasazení skupiny potěšil i zvukařův um, který vynesl vystoupení o další úroveň výše. S nástupem večerní hodiny reflektory potemněly a spustilo se intro, varírující ústřední motiv „Shades of Gray“, která byla první písní večera. Tomi Joutsen se svým typickým „fénovitým“ mikrofonem střídal agresivní a melodické vokály mrknutím oka, podobně se instrumentální sekce nořila jednou do vzletných melodií, aby je o pár chvil později utnula rázovitým riffováním. Oproti deskám vynikaly ale hlavně klávesové party, které dodaly mnoha skladbám nový rozměr (“Nightbird’s Song”, “Hopeless Days„). Setlist – délkou takřka plnohodnotného vystoupení – kromě desek se současným frontmanem oprášil i archivnější kusy, ve kterých mohl dát Joutsen naplno průchod svému growlingu („Vulgar Necrolatry„). Energie, proudící z každého zazvonění struny, každého úderu bicích byla neskutečná; Amorphis uzmuli pozici nejlepšího vystoupení celého dne. Mimochodem, všimli, všimli jste si steampunkového stojanu na mikrofon?

Vystoupení Kamelot v sobě neslo zvláštní odkaz na nedávnou metamorfózu hvězdy finského metalu; právě Kamelot byli předkapelou severoamerického turné Nightwish, kteří v jeho průběhu vyměnili zpěvačku. Jak to bylo dál, je známé skoro každému, jen doplním, že v rámci jednoho vystoupení s Finy na pódiu stanula i Alissa White-Gluz, která Kamelot tehdy doprovázela v roli zpěvačky. Stejnou roli si střihla i nyní a aby toho nebylo málo, ke slovu se dostala i Floor Jansen, která hrála v oněch událostech klíčovou roli. Zkrácení vystoupení se dotklo především propagované desky „Silverthorn„, která byla zastoupena jen třemi skladbami; jinak byly zvoleny písně ze všech posledních desek až po album „Karma„. Nová tvář kapely, Tomy Karevik, je reminiscencí na svého předchůdce a popravdě – kdybych nevěděl, že došlo na postu zpěváka k personální rošádě, nic bych nepoznal. Lehce teatrální základ vystoupení nenechal divákovi žádný prostor pro oddych; nehecoval-li publikum Karevik, uzmul si ho svými instrumentálními schopnostmi klávesák Oliver Palotai, popř. staronový baskytarista Sean Tibbetts, který nad pódiem chvílemi až levitoval. Skvělá „Sacrimony (Angel of Afterlife)“ ukázala temnější tvář doprovázející zpěvačky, kterou užívá mimochodem i v rámci své domovské kapely „The Agonist„; jestli byl její čistý pěvecký rejstřík fenomenální, potom se osobitá směs growlingu a scremu ukázala být naprosto odzbrojující. „Haunting (Somewhere In Time)“ pod svá ochranná křídla – vedle frontmana – uzmula i Floor, která si s jmenovaným vystřihla parádní duet. Hymnická „March of Mephisto“ ná závěr byla už jen pomyslnou ozdobnou tečkou.

Headlinerem 9. ročníku Winter Masters of Rock byli, alespoň „papírově“, finští Children of Bodom.
Vystoupení formace z finského Espoo bylo ale bohužel popřením většiny toho, o čem dosavadní vystoupení byla. Frontman Alexi Laiho by měl zvážit, zda po dvanácti hodinách, které návštěvníci v hale strávili, je dobrým nápadem jim dávat sebemenší záminky k opuštění celé akce. Arogantní chování a celkově dost vlažný kontakt s publikem tak zapříčinil odliv více než jeho poloviny. Jak vystoupení probíhalo popravdě netuším, neb po dvou písních jsem zamířil směrem na hotel, abych si zážitky skvělého dne na závěr nepokazil.

This entry was posted in HUDBA, REPORTÁŽ and tagged , . Bookmark the permalink.