HISTORIE TĚŽKÝCH BOTEK

petra-AposepsisJestli je to již dlouho, nebo není, je na posouzení každého z nás. Jisté však je, že první krůčky začínají naše oblíbené těžké botky vyšlapovat dávno před světem internetu, mobilních telefonů a před mp3 formátem, a i dokonce před klasickým CD-čkem. Jen pro méně znalé připomínám, že dnes si povíme něco málo o historii snad nejoblíbenějších a na druhou stranu nejzatracovanějších módních těžkých kožených botkách s ocelovou špičkou, které snad nejvíce připomínají pracovní obuv nebo vojenské kanady. Někdo jim říká Glády, Steelky nebo Martensky.

A celé šílenství těchto botek začalo jednoho krásného, ale velmi chladného dne roku 1945 na sjezdovce v Alpách.
Tehdy se krásně lyžovalo. Na sjezdovkách nebyli zdaleka takové fronty, člověk si pořádně zalyžoval. Ale na druhou stranu intenzivní několikadenní lyžování tímto tempem značně unaví. To pak i ten nejlepší lyžař může udělat chybu. A ta se samozřejmě přihodila jistému doktorovi Maertensovi. Ošklivě poraněný kotník byl suvenýr, který si tento pán přivezl z hor. Další problém byl ale v tom, že v padesátých letech minulého století vládla dělnická třída. Prostě se každý den chodilo makat do továren a kdo nepřišel, měl smůlu. Takže náš pan doktor musel i s příšerně bolícím pochroumaným kotníkem docházet do svého zaměstnání tak jako tak. Doktor byl ale velká myslitelna a tak si vymyslel botu. Botu, která definovala pohodlí – zmírnit bolest v kotníku chtěl především. Ale aby byla zároveň i praktická a trvanlivá. S klasickým designem tehdy továrenských – pracovních bot. Můžeme to klidně nazvat i tuning pracovních škrpálů.

Naštěstí pro celý svět byl tenhle doktůrek i obchodník. A protože jeho kámošům se vytuněný pracovní boty moc líbily, rozhodl se je začít vyrábět a prodávat. Dílem náhody, možná i štěstím se dostal až k maníkovi, který vlastnil menší fabriku na obuv v zapadlém městečku v Anglii. Tomu se nápad úpravy pracovních bot určený pro širší veřejnost velmi zalíbil. A běh světa a času tomu chtěl, že v roce 1960 byly vrženy na trh boty, které svým designem jasně říkali – „Já jsem rebel! Kašlu na Váš systém, kašlu na Vaši politickou hru, kašlu na všechny normály!“

Nox DeAmaA teenageři se bouřili. Do té doby obvyklý model teenagera, který se až nechutně podobal svým rodičům. Saka, košilky, kalhoty, sukýnky, jednotvárné, nudné. Čekalo se na něco. Na NĚCO – co spustí lavinu módní revoluce. Mladí byli lační po osobitém – individuálním stylu a nyní přišly boty. Pracovní boty s ocelovou špičkou, kožené, šněrovací, pevné. Pohodlné. K těmhle botám si přece nevezmu košili! A konal se obrovský průlom.

„Někdo nám říkal rebelové. Jiní zase kriminálníci. Ale měli jsme i pár kámošů. Teda trochu víc než jen pár. Srovnávali nás s magory, který se nalejou v nějakým baru a pak lítaj se svou károu kilem přes město. A logicky se tím dřív nebo později dostanou do nějakého problému. My ale byli úplně jiný. Výraz rebelové na nás sedí taky, ale my jsme své povstání proti systému táhli naším stylem. Naší individualitou. Vlasy různých, mnohdy divokých úprav, punkový vohozy a těžký botky. A spousta tvrdý hudby.“

Vylepšená verze kožených pracovních bot s ocelovou špičkou se pevně sepnula se subkulturou fanoušků tvrdé a nenormální muziky. Rock, Punk, později metal, gothic a mnohé další a další kultury. Zalíbení v těchto botkách našlo i mnoho slavných osobností, jmenujme například: Paul McCartney, Elton John, Kurt Cobain, Madona, Rolling Stones, Bee Gees, Jethro Tull, Depeche Mode, Red Hot Chili Peppers a další.

I dnes je stále záliba v těžkých botách obrovská. I když takové boty nejsou zase o moc těžší než normální. Jeden pár, myslíme tím obě boty, váží kolem 1,5kg. Tato obuv je výhradně z kvalitní kůže, s ocelovou špičkou, podrážku mají buď šroubovanou (zespodu koukají hlavičky vrutů), nebo vzduchovou. Na dnešním trhu jsou k dostání i v různých výškách, od polobotek (tzv. třídírkáčů), až po vysoké dvacetidírkové boty skoro až pod koleno. Samozřejmostí je i mnoho barevných variant a speciálních úprav. A můžeme je potkat skoro všude – v kancelářích, kde převládájí polobotky na pánech, v klubech, kde uvidíme odvážnější vyšší modely na dívkách, většinou se sukýnkami, rockeři mají v oblibě zase klasiku – černé desetidírkové boty, motorkářům, co brouzdají svět na svých strojích, se zase líbí botky se vzory plamenů. Ale i mezi námi běžnými lidmi, kteří nemáme vymezenou jen jednu svoji škatulku, lze zahlédnout mnoho spokojených majitelů těžkých botek. To proto, že tyhle boty jsou opravdu pohodlné. To Vám všem mohu jen potvrdit z vlastní mnohaleté zkušenosti.

text Rob Rock
foto El Reznikova/Jiří Šnorych
[4.číslo | leden 2013]

This entry was posted in ROCK FASHION and tagged , , . Bookmark the permalink.