FouSage: po pubertální revoluci moudrý blázen

FouSage-hell.czPřináším Vám rozhovor s FouSagem,  piercerem, skarifikátorem a jedním ze zakladatelů Hellu (hell.cz), studia se zaměřením na spoustu věcí, od tetování až po věšení na háky. Rozhovor bych nazvala tak trochu volným myšlenkovým tokem, který rozhodně stojí za to. Zmíněno je nejen spousta věcí o něm, ale i o modifikacích obecně, jejich začátcích, a toho proč někteří lidé vnímají modifikace jako výkvět zvrácenosti nebo psychické poruchy. V neposlední řadě se FouSage vyjádřil k účasti skupiny Suffering Guys v show Československo má talent.

Jiné Teritorium: Kdo je to FouSage?  A jak všechno kolem bodymodifikací vlastně začalo?

FouSage: Já to řeknu obecně. Když vezmeš mojí přezdívku, a rozdělíš jí na půl, tak podle francouzštiny to „Fou“ je blázen a „Sage“ je mudrc. To je asi nejobecnější pohled, jak bych se charakterizoval.

Než jsem začal s Bodymods, byl jsem obtloustlý prepubescentní dítě, s odstávajícíma ušima a fakt divným sestřihem. V rámci pubertální revoluce má člověk pocit, že je jinej než ostatní, a má touhu to nějakým způsobem reflektovat navenek.  Pro mě bodymods byla ta cesta jak se odlišit. Rodiče říkali: „Seš mladej debil, potřebuješ se lišit, dobře, dělej si, co chceš, ale udělej si vejšku.“ Udělal jsem si vejšku, nepřešlo mě to, a našel jsem si cestu, kterou v týhle oblasti, můžu dělat něco pro ostatní lidi. Víš, prostě něco uděláš, oni mají radost, seš dobrej v tom, co děláš, perfektní. Peníze nechceš, protože jezdíš po kámoších, ti nejen, že jsou rádi protože ušetřej a nemusej nikam jezdit, ale zároveň i utužuješ určitý kmenový vnímání. Má to blízko i k začátkům někde v Africe, kde se lidi propichujou vzájemně.

Pak jsem se dostal až tam, že jsem bodymodifikace začal vnímat jako součást svýho životního poslání. Potom nepřepočítáváš na peníze, ale na to, kolik lidí oslovíš a pomůžeš jim najít se na jejich cestě. Z toho má člověk hrozně dobrej pocit. Potvrdí se ti, že 8 let sraček a nespaní, tohle támhle, že to dávalo smysl.

FouSage-hell.czJT: Jaký modifikace máš, plánuješ něco novýho, dalšího?

FS: Strašně dlouho nic novýho nemám, protože se domnívám, že modifikace musí mít nějakej důvod, smysl. Tím že teď nemám čas se zastavit a přemýšlet nad sebou nebo smyslem věcí, jelikož se věnuju tomu, aby se ty věci jednoduše neposraly, nějak životně zazevlovávám.

JT: A zmíníš nějaký věci, který na sobě máš, který pro tebe něco znamenají, nebo spíš ty, o nichž chceš mluvit veřejně?

FS: Je dobrý se takhle ptát, jelikož lidi přistupujou k těmhle věcem pár způsobama. Za prvý –  Chci něco-cokoliv, protože jsem pipka. Pupíček nebo plazýček, protože je to lepší při orálním uspokojení. To je konzumní přístup.  A pak jsou srdcaři, nadšenci, kteří bodymods propadly, mají pro ně i hlubší osobní význam a ti nezřídka kdy modifikace sbírají. Potom počítáš i piercing, kterej už nemáš, protože je to taková pohlednice z tvýho vejletu.

Tetování má vzestupnou tendenci, a pak ten počet limituje zpátky k jednomu, jak se tetování spojí. Co se mě týče, už mám tedy tetování „jen“ dvě. Propíchaný jsem měl kromě bridge skoro vše. Co se týče jizev tak platí to, co píšeme na webu: letité zkušenosti na vlastní kůži. Já se začal pižlat už v nějakých 16ti.  Mám i pálený jizvy a implantáty resp. beading (Beading  – implantát kdy jsou pod kůži penisu umístěny kuličky buď v řadě, nebo po obvodu).

JT: Existuje pro tebe hranice, kterou se bojíš překročit? Je něco z čeho máš strach?

FS: To není strach. Spíš pocit, že tohle člověk do svý sbírky už nepotřebuje. Chybí mi snad jenom rozřezávání věcí, zejména jazyku, penisu, a amputace.  To jsou ty věci, které už nepotřebuji k tomu, abych se cítil jako komplexnější osobnost.

JT: Vymýšlí se nový věci nebo už vývoj ohledně bodymodifikací tak nějak stagnuje?

FS: Technologie jdou dopředu. Mikrodermály máš starý třeba 10 let. UV tetování je poměrně nový, a taky nutno podotknout, že ne zcela ověřený, vynález. Plus si teď Nokie nechala patentovat vibrační tetování. Jak byly na telefonu takový ty malý věci, který blikaly a vibrovaly, když někdo volal, tak něco podobnýho, jenom ti to bude vibrovat pod kůží.

JT: Nezevšednělo ti vytváření modifikací?

FS: U každýho člověka je proces uplně jinej. Příprava, je samozřejmě totální rutina, ale proces toho píchání je o interakci s člověkem. Mě hrozně baví jak je každej uplně jinej a ty máš 5 minut na jeho dešifrování, minimálně z pohledu, aby měl z piercu co nejlepší pocit, zbavil jsi ho strachu nebo nejistoty. Neděláme intimní službu ale spíš něco „do nitra“. To by mělo bejt smyslem lidí v Hellu.

Zpátky k těm domorodým kmenům. Kromě toho, že se propichujou navzájem, někdy to dělá šaman. On to nedělá proto, aby mu dávali úplatečky. Smyslem je obohacovat lidi. Právě proto jsme otevřeli Hell. Za našich mladejch let byl v týhle branži přístup: „Já dělám tetování a piercing a vy jste tady od toho, abyste se ze mě posrali, jak jsem hustej“. My děláme službu lidem v oblasti, která je pro nás srdcová. Rozumíme jim a zprostředkujeme jim něco, co si neudělají sami, protože každej není takovej, že si propíchne péro sám.

JT: Někteří považují bodymodifikace za výkvět nějaké zvrácenosti nebo psychické poruchy, proč? 

FouSage-hell.czFS: Víš jakej je rozdíl mezi potetovanýma a nepotetovanýma? Že potetovaným nevadí, že ty nepotetovaný nejsou. Jsou dva různý pohledy na něco, čemu nerozumíš. Buďto to odsoudíš, což je jednodušší, tím spíš když ti to mozek nebere. Nebo se to snažíš pochopit. Což už vyžaduje vůbec chtít a pak chápat. Zrovna nedávno jsem se setkal s tím, že doktorka do mě ryla, jak jsem hrozně potetovanej, a pak říká: „No ale moje vnučka, ta má na noze takový malý tetování a to se mi líbí“ Lidi už tomu začínají rozumět, přes zkušenost. Víš co, vnučka, to je hodná holka, žádnej kriminálník, má tetování a je v pohodě. Tomu se říká změna paradigmatu. Paradigma je obecně uznávanej názor. A změna nastane právě v době, kdy vymřou všechny zastánci toho starýho paradigmatu. Nejrazantnější nepochopení je u starších žen, válečný generace. Oni zažili opravdovou bolest. Nechápou, proč si mladý hezký lidi naschvál ubližujou. Primitivní kmeny to dělali proto, že tam bolest byla přirozenou součástí života. Současná společnost se bolest snaží záměrně vytěsnit ze života. Nechápe, že někdo to může mít jinak. Je to komfortnější. „Jak si můžeš způsobovat v samým komfortu diskomfort ?! To musí bejt psychická porucha!“ Nedokážou pochopit, že to nemusí bejt jenom patologie ale i přirozená potřeba odškrtnout si  – zvládnu, překonám.  A jsme u  – nezabije, posílí. Tím se dostáváme k věšení na háky, kdy se pak člověk cítí silnější.

 JT: Co pro tebe háky znamenají? Myslím z obou pohledů, jak někoho věšet, tak být sám zavěšen.

FS: Jestli věším nějakýho husťáka na háky, nebo slečince píchám pupík, obojí je pro mě to samý. Mojí povinností, je respektovat individualitu toho druhýho a udělat to tak aby mu to dalo maximum.

Rozhodli jsme se začít věšet, protože nám to přišlo jako nejvhodnější způsob jak se konfrontovat s bolestí.  Děláš to vlastně kvůli souboji vůle verzus pud sebezáchovy.  Když věšíš, sleduješ taky reakce lidí. Ty jsou třeba nejzajímavější čtvrt hodiny před tím.  Je to vlastně takovej psychologickej pokus. U nás jde o to, jestli to víc prožíváš, nebo si to užíváš. Je rozdíl, jestli se věšíš na show nebo v soukromí. Pokud jde o show, je to o tom, si to užít, v soukromí naopak prožít.  Vnímání okolí stejně nemáš dál jak šedesát čísel kolem sebe. Na podiu máš ale svojí roli, musíš něco předvést, jde o interakci s publikem, zatímco v soukromí je to hlavně o věcech co se dějou uvnitř tebe.

JT: Co si myslíš o účasti Suffering Guys v ČSMT? Tato skupina se pověsila na háky před porotou. Opravdu se dá věšení na háky považovat za talent?

FS: Před půl rokem, nám volala produkce pořadu s tím, ať tam vystoupíme. Probrali jsme to, a odmítli. Bylo nám proti srsti považovat to za talent a ještě k tomu dělat show pro tuhle cílovou skupinu. Říkali jsme si, že to lidé spíše odsoudí.  Akorát jsme nečekali, že osloví někoho jinýho, ještě snad toho nejhoršího. Skupinu, která měla workshop např. v bývalý chemický továrně a je to takový „ Zbytku nerozumíme tak to neřešíme“. Nás i překvapilo, že měli rukavice, protože podle toho co říkala jedna kamarádka, tak to u nich probíhá asi tak  – nachlemtám se piva – vezmu desinfekci – nachlemtám se piva – zapíchnu hák – nachlemtám se piva. Jsme rádi, že to takhle dopadlo. Že tam byli, nějak detabuizovali suspension a dohnali k slzám Lucku Bílou. S tím, že když ona řekne: „To není banda úchylů, oni mi zprostředkovali hlubokej emocionální prožitek.“, tak to společnost začne vnímat jinak. Jsem rád, že vyžrali to všechno na nic, a udělali jen tu dobrou práci v tom detabuizování. Teď lidi, co budou chtít víc, půjdou k nám, a všechno bude v pohodě.

text Anett
foto Murhaaya, Mascha
[3.číslo | prosinec 2012]

This entry was posted in PORTRÉT and tagged , , . Bookmark the permalink.