Fenomén šermu a jeho možný úpadek

sermZ mnoha různých stran slyšíme často o historickém šermu, někdy se otočíme za urostlým mladým mužem v kroužkové košili a kožešinách s velkým mečem na zádech, který si to pyšně kráčí po Václaváku, někdy se zajedeme podívat na rodinné setkání či na přátelskou ožíračku na nějakou bitvu, z nichž nejznámější je ve středních Čechách asi Libušín nebo na jiné akci vidíme na scéně šermíře padat od nacvičených ran při téměř divadelním představení. Jací ale doopravdy jsou? O čem to celé je a o čem by to být nemělo? Jak od sebe odlišit „elháčkáře“ od „scénisy“? Co je to „dřevárna“ a co je „LARP“? Fantasy nebo tvrdý LH? Na tyto a jiné otázky se Vám, milí čtenáři, budeme snažit přinést odpověď!

Očima turisty

Určitě jsme byli na nějaké šermířské akci, spousta lidí čekala na vstupenku, aby se mohli tlačit u okraje bitevního pole, kde se dvě nebo více skupinek potících se oplechovaných chlápků někdy nepříliš přesvědčivě snažila rozsekat halapartnami a meči, pak jedni polehli, kde po nich lezli okradači mrtvol a markytánky (dle scénáře), jedni hulákali Hurá a pak se všichni rozešli směrem ke stanovému městečku a kde se za doprovodu houkaček sanitky ošetřující naražená žebra a lehké tržné rány všichni s velikým humbukem a k radosti diváků zlili medovinou z dlouhých kravských rohů. Mohli jsme si vyfotit Pepíka, jak střílí z luku a koupit si přívěsek a cukrkandl. Tak takové vídáme poslední dobou novodobé „matějské“, ale nebylo tomu tak vždy a není.

Larp (z anglického Live Action Role Play) je forma hraní rolí, ve kterém živí lidé fyzicky svými činy představují činy svých postav. Účastníci interagují mezi sebou navzájem a s okolním prostředím, přičemž usilují o splnění cílů ve fiktivním světě reprezentovaném světem skutečným. Pro larp je typické, že nemá žádné publikum a jeho smyslem je hlavně zábava a zážitek účastníků. První zaznamenanou larpovou skupinou je Dagorhir, která byla založena v roce 1977 v USA a zaměřuje se na fantasy bitvy.

LH (z angl. Living history), je aktivita, která usiluje o co největší přiblížení se životu v určité historické době. Zatímco historický šerm se zabývá představováním pouze úzké třídy válečníků, živá historie má teoreticky záběr o mnoho širší a válečnictví je považováno pouze za jedno z mnoha ztvárňovaných řemesel. Na rozdíl od historického šermu není prvořadým cílem oživlé historie efekt, ale historická věrnost představovaných postupů a užívaných předmětů od ošacení po nástroje.

Vznik současného pojetí historického šermu v Česku má mnoho styčných bodů se šermem sportovním a scénickým. Zájemci o historický šerm se sdružují do zájmových skupin nazývající se skupiny historického šermu. Počátek toho zájmového koníčku se dá vysledovat přibližně od roku 1954, kdy pod vedením prof. Skývy a Dr. Černohorského začalo osm vybraných sportovních šermířů klubu ČŠK Riegel nacvičovat šermířská klání v dobových kostýmech pro rozličná divadla a kulturní akce.serm

Anatomie šermíře

Šermíři jsou z valné většiny příjemní a romantičtí lidé s láskou pro historii a alkoholické nápoje, pokud se šermu věnují nějakou dobu, techniku šermu dobře ovládají. Jsou odpovědní a opravdu vážných zranění při dodržování bezpečnostních pravidel je minimum, stále je ovšem mít na paměti, že jde prakticky o bojový sport a hlavně velké umění a nějakou tu modřinu schytá jednou každý. Šermíři se dělí na šermíře dobré a špatné, ale také hlavně dle historických období, protože každá doba měla jiný styl a zbraně, jiné zbroje a jiné zvyky, záleží na každém, komu je co bližší.

Začínáte ve „Wood age“

Jako nadšenec do fantasy literatury a kultury vstupuje dnes mladý, velmi náctiletý člověk do arény věku dřeva, tedy do akcí simulující dle určitých pravidel nějaký herní příběh. Takovým se říká dřevěné LARPy neboli také dřevárny. Jako takové se zde používají převážně neagresivní bojové techniky a zbraně jsou většinou tlumeny měkkými materiály. Jako aktéři zde vystupují fantasy bytosti jako čarodějové, orkové, elfové atd. Je zajímavé, že si hraje s radostí občas i starší pokolení. Jsou to vesměs kvalitní akce s dobře zabezpečenou bezpečností, která je dnes již podmínkou i dětského pískoviště. Můžeme toto odvětví zábavy považovat za kolébku mnoha našich dobrých šermířů, kterým posloužilo odrazovým můstkem k základním kontaktům, lásce k atmosféře a schopnosti si klackem vypíchnout oko.

Páni „železa“

maxmilian andersKdyž už se dosyta najíte dřevěných třísek a podlitin pod nehty, je načase vyměnit dětské hračky za pořádné kusy kovu jako je pan Tolkien stvořil v našich snech. Již dospělí mladí lidé na sebe natáhnou s chutí plechové zbroje a vyzbrojí se meči, většími meči, dvěma meči, štíty a kopími a vyrazí často do předem připravené bitvy za doprovodu válečných rohů a bubnů, tentokráte to dělají pro diváky. Nesmíme opomenout luky, kuše, muškety, pistole a kanóny, záleží do jaké historické doby je akce situována. Takovým akcím se již říká „železa“ a zde právě začíná pravá zábava. Pomineme-li adrenalin a kooperační mód během bitvy, hulákání a hraní mrtvého, tak nás po bitvě čeká překrásný večer mezi svými za hojné účasti grilovaného masa, piva a samozřejmě medoviny a až všichni usnou, někdo zaručeně začne vyřvávat, že se mu z kotlíku ztratila vařečka. Zde již ustupuje dětství a do popředí se dostává jistá realističnost jak zbrojí a zbraní, ale také doplňků, stanů, jídelních příborů atd. Zde se soustřeďuje jádro mainstreamové šermířské kultury, která umí jak použít správně meč, tak i něco málo z historie a akce jako takové skýtají nejvíce forem bojové i stanové zábavy během a po akci.

Jsem LH, kdo je víc?!

Za posledních pár desetiletí se u nás velmi rozmohlo hnutí Living history, tedy akce zaměřené na doslovné dodržování kánonu určitého historického období. Přijet si na několik dní pod širé nebe, postavit si tábor, nalít vodu do kotlíku a uvařit si starogermánský pokrm, popovídat si s válečníky o starých časech, zkřížit meče, s rohem piva se pokochat ženami v historických sukních nebo i v ošacení bojovníka. Co může být příjemnější?  Zde už nenajdeme jen skalní fandy historického šermu a jako takové, ale hlavně milovníky dávných časů, zástupci kterých vždy stráví několik hodin celé akce zuřivou hádkou s ostatními o to, že jen oni mají správně tkanou lněnou tuniku a že jen oni dodržují historické postupy výroby více, než ostatní v táboře. Ano, tito LH šermíři si tkají vlastní látky, vlastnoručně si šijí oblečení, vyrábějí zbraně a zbroje a koupit si z obchodu na akci třeba boty jim přijde jako kacířství. Ne všichni jsou ale takoví, ne všichni zapomínají, proč toto hnutí vlastně vzniklo a proč by nemělo zaniknout. Jde právě o prožití dávných dob v kůžích Galů, dávných Slovanů, Římanů a Vikingů, Rusů, ale i napoleonských vojsk a žoldáků z dob třicetileté války. Lidé musí pamatovat, že zmíněný „crafting“, tedy vlastnoruční výroba, není o chlubení se, ale o získávání a osvojování si zajímavých historických postupů.

Scénika

Jednoznačně neupadá. Jde o přirozený proces, protože zde se cvičí nováčci v nejrůznějších technikách boje a zvládají daleko více zbraní, než jejich jiní kolegové. Musí zvládat množství akrobatických triků a efektních výpadů, musí umět i hrát trochu divadlo, protože jejich cílem je právě představení! Neposkytuje tolik volnosti jako LH ani divokosti jako žár bitvy, ale má také mnoho příznivců a právem, protože zde najdeme mnohé specialisty na nejrůznější školy šermu od dob antiky po renesanci a později. Pokud si myslíte, že jde o nějaké slečinky, mýlíte se, jejich časté tréninky a disciplína hravě strčí do kapsy jakékoli sváteční šermíře.

Na závěr

Seznámili jsme se zhruba se základními odvětvími šermu, pověděli jsme si jejich základní rysy a rozdíly. Víme již, je to zajímavý a tělozocelující koníček, že na šermíře letí holky a že si šerm celkově zaslouží jak naši pozornost, tak naši podporu, protože se pomalu stává naší československou tradicí.

text Maxmilian Anders
foto Archiv skupiny Alotrium
[2.číslo | listopad 2012]

This entry was posted in LIFESTYLE and tagged , . Bookmark the permalink.